Rozdělení tiskových barev

Rozdělení tiskových barev

Tiskové barvy pro jednotlivé tiskové techniky

Každá jednotlivá tisková technika vyžaduje tiskové barvy určitých specifických vlastností. O těchto vlastnostech rozhoduje samotný tiskový princip a druh potiskovaného materiálu.

Ofsetové tiskové barvy

Patří mezi nejpoužívanější. Mají složení odpovídající nepřímému tisku a s vodou vytvářejí relativně stabilní emulze. V důsledku dvojitého štěpení při tisku (tisková deska/ofsetový potah a ofsetový potah/potiskovaný materiál) tiskne ofset nejmenším množstvím tiskové barvy vzhledem k ostatním tiskovým technikám (průměrně 0,7 – 1,2μm). I při takto tenkém barvovém filmu musí být dosaženo dokonalého vybarvení, proto mají ofsetové tiskové barvy vyšší obsah pigmentů a tyto pigmenty musí mít co nejmenší částice. Z principu tisku vyplývá, že tisková barva musí mít hydrofobní vlastnosti. V nabídce tiskových barev se rozlišují barvy pro archový tisk a kotoučový tisk cold-setový nebo heat-setový, barvy UV nebo barvy hybridní. Viskozita ofsetových barev narůstá od novinových (5-7 Pas) přes heat-setové (8-11 Pas) po archové (23-25 Pas). Tiskové barvy pra archový tisk se obvykle dodávají v úpravě „fresh“, což je vlastnost tiskových barev omezující jejich schnutí v barevníku. Mezi nejznámější výrobce ofsetových tiskových barev patří zejména Huber, Schmidt, Sun Chemical, Hartmann, Jänecke&Schneman, Van Son, Epple, Brancher, Gleitsmann, Arets a další.

Flexotiskové barvy

Představují širokou skupinu tiskových barev, která vyplývá zejména z rozmanitosti potiskovaných materiálů (novinový tisk, obaly, plastické hmoty, kov, atd.). Podle mechanismu schnutí se flexotiskové barvy dodávají jako vodou ředitelné, rozpouštědlové a UV. Barvy vodou ředitelné obsahují kromě pigmentů také dispergovanou filmotvornou látku. Mohou však obsahovat i malé množství organických rozpouštědel. Barvy rozpouštědlové obsahují zejména alkohol, jsou ekologicky nejméně přijatelné, patří však zatím k nejrozšířenějším. Barvy UV se používají pouze v omezené míře, jejich éra patrně ještě přijde, neboť nejsou ekologicky závadné a dovolují potisk jakýchkoliv materiálů. Flexotiskové barvy se dodávají ve formě koncentrátů s viskozitou 0,1-0,25 Pas. Před použitím se viskozita upravuje pomocí ředidel, čímž se také upravuje sytost vybarvení.

Hlubotiskové barvy

Jde opět o barvy tekuté (nízkoviskózní), podobně jako je tomu u flexotisku. Vysoká tekutost je nutná pro rychlé naplňování a vyprazdňování tiskových buněk formového válce. Dodávají se ve formě koncentrátu, který se doplňuje barvou bez pigmentů (tzv. zářez) a rozpouštědlem. Zářez slouží ke snížení sytosti barvy bez změny viskozity. Rozpouštědlo naopak viskozitu snižuje. Pracovní viskozita hlubotiskových barev je velmi nízká, pro potisk papíru se volí hodnoty okolo 0,015 Pas. Všechny hlubotiskové barvy schnou odpařením rozpouštědla, které je podporováno zvýšenou teplotou a odsáváním těkavých par. Rozpouštědlem je obyčejně toluen, proto jsou tyto barvy ekologicky vysoce škodlivé. Pro potisk obalů se jako ředidlo používá většinou alkohol. Pro některé tiskové aplikace se používají pro hlubotisk i flexotisk stejné tiskové barvy. I v hlubotisku se projevuje zjevná snaha o přechod k vodou ředitelným barvám. Zvláštním typem barev pro hlubotisk jsou barvy měditiskové. Používají se pro tisk bankovek, známek a dalších cenin. Mají krátké vlákno a nízkou lepivost. Mají až 60% obsah pigmentů a jsou poměrně viskózní.

Sítotiskové barvy

Mají velmi široký sortiment, který spoluurčuje široká paleta potiskovaných materiálů. Mají podobný způsob výroby jako barvy ofsetové. Vedle pigmentů se do sítotiskových barev používají také barviva. Charakteristickou vlastností sítotiskových barev je síla barvového filmu (cca 20-60μm). Barvy schnou několika způsoby: fyzikálním způsobem, chemickým způsobem, oxidativním a reaktivním způsobem. Většinou se však používá schnutí oxidační polymerací, odpařením rozpouštědla nebo pomocí UV záření. Tisková barva může obsahovat až 70% ředidel. Viskozita sítotiskových barev je 1- 4 Pas. Většinou mají tixotropní vlastnosti (druh strukturní viskozity vyznačující se poklesem viskozity při mechanickém namáhání a opětovným zvýšením viskozity v klidu). Sítotiskové barvy se obvykle ředí prchavými rozpouštědly, schnutí se zvyšuje přídavkem sušidel, respektive urychlovačů. Naopak v některých případech je třeba schnutí barvy zpomalit z důvodu zasychání barvy na šabloně. V takových případech se používají tzv. zpomalovače schnutí. V sítotisku se používají barvy jednosložkové i dvousložkové. Tiskové barvy pro sítotisk se rozdělují na grafické (obvykle pro potisk papírových materiálů), pro průmyslový sítotisk (potisk skla, keramiky, plastů atd.), pro textilní tisk a pro různé speciální aplikace (sublimační, plastisolové, termoaktivní, UV atd.). Mezi nejznámější výrobce sítotiskových barev patří zejména Pröll, Wiederhold, Marabu, Sericol, Ruco, Rutland atd.

Vlastnosti tiskových barev

Tiskové barvy vykazují širokou škálu nejrůznějších vlastností, které rozhodují o jejich vhodnosti a použitelnosti v tiskovém procesu. Vlastnosti tiskových barev je možné rozdělit na reologické (fyzikální), optické a ostatní.

Vlastnosti reologické

Tvoří zejména takové fyzikální vlastnosti, kterými jsou zejména viskozita barvy a její tažnost. Mezi vysoce viskózní barvy patří zejména barvy ofsetové a knihtiskové, naopak mezi barvy nízkoviskózní patří barvy flexotiskové a hlubotiskové.

Viskozita tiskových barev

Pro viskozitu tiskových barev platí (stejně jako pro ostatní tekutiny) obecné fyzikální zákonitosti. Viskozita je velikost vnitřního tření proudící tekutiny (=dynamická viskozita). Tekutina je složena z molekul, popř. atomů, které při pohybu ve směru vektoru rychlosti na sebe narážejí, čímž vzniká vnitřní tření. Situace je obdobná pro částice tekutiny a stěny nádoby. Velikost vnitřního tření lze pozorovat například: roztočí-li se v tekutině kotouč, tak se časem zastaví (i kdyby neexistovalo vnitřní tření v ložiscích). Změna pohybu je způsobena vnitřním třením tekutiny, které vzniklo mezi vrstvami v okolí kotouče.  Odpor, který se projevuje na stykové ploše dvou vrstev tekutiny pohybujících se stejnou rychlostí, nazýváme tečným napětím τ. Tečným napětím τ se snaží rychlejší vrstva urychlovat vrstvu pomalejší a naopak vrstva s pomalejší rychlostí zpomalovat vrstvu rychlejší.

v1, v2  jsou rychlosti dvou sousedních vrstev. Jejich rozdíl označíme Δv = v1, v2. Pro rozdíl dvou rychlostí v1, v2 vzdálených o Δy ve směru kolmém k rychlosti, v níž vzniká, platí:

\frac{\Delta v}{\Delta y} = \frac{v_{2}-v_{1}}{y_{2}-y_{1}}

Tento poměr se nazývá velikost gradientu rychlosti. Pro tečné napětí τ platí:

\tau = -\eta \frac{\Delta v}{\Delta y}

Výše zmíněná rovnice se nazývá Newtonova rovnice. Dynamickou viskozitou poté nazýváme konstantu η. Dynamická viskozita u kapalin s rostoucí teplotou klesá a u plynů se naopak s rostoucí teplotou zvyšuje. Fluiditou Φ (= tekutost) se poté nazývá převrácená hodnota dynamické viskozity:

\Phi = \frac{1}{\eta }

Kinematickou viskozitou υ nazýváme podíl dynamické viskozity η tekutiny a její hustoty ρ.

v = \frac{\eta }{\rho }

Dělení tekutin dle viskozity:

  1. Newtonovské tekutiny - platí pro ně Newtonova rovnice, někdy se označují jako ideální tekutiny (v ideální tekutině nepůsobí vnitřní tření) newtonovského charakteru.
  2. Tekutiny nenewtonovského charakteru - tekutiny, pro které neplatí Newtonova rovnice, se nazývají tekutinami nenewtonovského charakteru. Nenewtonovské tekutiny se dělí do pěti skupin (dělí se dle charakteru odchylky od ideálních tekutin): plastické, pseudoplastické, dilatantní, tixotropní a reopektické.

Obr. 1: Měření tekutosti výtokovým pohárkem

  • Plastické kapaliny - jejich viskozita závisí na rychlostním gradientu, ale nezávisí na době jeho působení. Plastické kapaliny vyžadují pro počáteční deformaci určitou hodnotu tečného napětí, tzv. mez toku. Plastická kapalina začne téct až po dosažení této hranice.
  • Pseudoplastické kapaliny - jejich viskozita klesá s rostoucím rychlostním gradientem. Velikost vnitřního tření nezávisí na době působení rychlostního gradientu.
  • Dilatantní kapaliny - jejich viskozita roste se stoupajícím gradientem. Opět velikost vnitřního tření nazávisí na době působení rychlostního gradientu.
  • Tixotropní kapaliny - jsou schopné zpětného procesu gel-sol-gel, který nezávisí na teplotě. V klidovém stavu je tekutina ve formě gelu, při vysokých rychlostních gradientech jsou to soly. Při konstantním namáhání jejich viskozita s časem klesá.
  • Reopektické kapaliny - jev opačný k tixotopii se nazývá reopexie. Zdánlivá viskozita roste s dobou, po kterou působí napětí.

 

Viskozita ofsetových barev je za normálních okolností (v klidu, v obalu) poměrně vysoká. Tisková barva se chová skoro jako pevné těleso (neteče). Teprve při působení fyzikálních sil na barvu v procesu tisku (tření mezi válci) se její viskozita snižuje a klesá až na limitní hodnotu. Viskozita má v procesu tisku zásadní vliv na nárůst tiskového bodu (čím je viskozita vyšší, tím je nárůst nižší), vysoká viskozita způsobuje slabší pronikání barvy do struktury papíru a vede k vytrhávání.

Tažnost pastovitých tiskových barev

Tažnost (duktilita) z fyzikálního hlediska je vlastnost materiálu být plasticky natažený do té míry, kdy na materiálu nevznikají trhliny a viditelné poškození. Materiál poté zůstane v nataženém stavu. Tažné materiály jsou ty, které obsahují  v krystalické mřížce dislokace. Materiály nemající dislokace v krystalové mřížce nemají žádnou tažnost. Dislokace se při působení vnějších sil posouvají směrem k okraji hmoty. Přemístění dislokací na okraj materiálu se opticky projevují zmatněním lesklého povrchu. 

Jde o souborné označení pro komplexní posouzení vlastností pastovitých barev. Tažnost se dá definovat jako práce potřebná ke štěpení tiskové barvy (mezi válci nebo na přenosovém válci). Tažnost barvy narůstá se sílou barvového filmu, s viskozitou barvy a s rychlostí rotace barvových válců, klesá pak zejména s teplotou. Obecně je možné říci, že vyšší míra tažnosti tiskové barvy zkvalitňuje tisk. Při tisku „mokrá do mokré“ musí hodnoty tažnosti jednotlivých po sobě jdoucích barev klesat, aby nedocházelo ke zpětnému přenosu barvy z papíru na ofsetový potah.

Tažnost nízkoviskózních tiskových barev

Jde především o vlastnosti flexotiskových a hlubotiskových, které se mění v procesu tisku pouze nepatrně vlivem teploty. Viskozita těchto barev se před tiskem upravuje na požadovanou hodnotu.

Optické vlastnosti

vypovídají o vzhledu tiskové barvy z hlediska jejího barevného odstínu. Pestré tiskové barvy se rozdělují na barvy procesní (škálové, barvotiskové, výtažkové), barvy integrovaných mísících systémů (Pantone, HKS) a ostatní pestré barvy.

Vydatnost tiskové barvy

označuje schopnost tiskové barvy vytvořit požadovanou optickou hustotu (denzitu) při co nejmenším nánosu (barvovém filmu) tiskové barvy. Můžeme také hovořit o optimální míře vybarvení tisku. Tato vlastnost může být vyjádřena velikostí potisknuté plochy materiálu 1g tiskové barvy. Vydatnost tiskové barvy souvisí také s barvovou odchylkou, označovanou ΔE (delta E).

Světlostálost tiskové barvy

Každá barva, resp. všeobecné barevné povrchy, podléhají celé řadě fyzikálně chemických a mnohdy i biologických vlivům. Tyto vlivy způsobují změnu barvy, změnu lesku, praskání a loupání nátěrového filmu.

Faktory ovlivňující světlostálost:

  • UV záření – způsobuje největší poškození, degradaci polymerů
  • Biologické vlivy (např. napadení škůdci)
  • Vlhkost
  • Povětrnostní podmínky
  • Mechanické a chemické poškození

Světlostálost je důležitá zejména všude tam, kde tiskovina přichází do styku s přímým slunečním světlem. Nízká světlostálost se projevuje blednutím, změnou barevného tónu, jasu a sytosti, žloutnutím a podobně. Vysoké nároky na světlostálost se požadují například u nejrůznějších forem exteriérové (venkovní) tištěné reklamy, jako například u bilboardů. Světlostálost se hodnotí obyčejně ve stupnici 1-5, případně 1-8. Čím vyšší číslo, tím je vyšší i světlostálost barvy. Typickým příkladem nízké světlostálosti jsou různé plnobarevné tiskoviny umístěné za výklady obchodů, kde je možné po určité době pozorovat naprosté „vyblednutí“ zejména purpurové a žluté barvy. U běžné tiskové produkce však blednutí na prudkém slunci není považováno za závadu.

Obr. 2: Stupnice světlostálosti a její délky podle Wool Scale používaná k označování tiskových barev pod zkratkou WS

Transparence a opacita

Světelný tok představuje míru světelné energie vycházející ze světelného zdroje. Změříme-li tok procházející plochou rozměru velikosti jedné jednotky, stanovíme tak hustotu světelného toku Φ. Hustota světelného toku před a po průchodu tělesem se většinou liší. Hustota světelného toku před průchodem tělesem je většinou větší. Část světelného toku byla pohlcena tělesem. Mírou propustnosti látky rozumíme hustoty světelného toku po průchodu tělesa ΦT a podíl hustoty světelného toku dopadajícího na těleso Φ0.

\tau = \frac{\Phi _{T}}{\Phi _{0}}

Tento podíl se nazývá činitel propustnosti τ. Vynásobením činitele propustnosti τ stem dostáváme transparenci (=propustnost). Tedy pro propustnost platí:

T = 100 *\tau

Převrácením hodnoty transmitance získáváme opacitu O (= nepropustnost).

O = \frac{1}{\tau }

Opacitu lze též vyjádřit vztahem:

O = \frac{\Phi _{0}}{\Phi _{T}}

Z hlediska tiskových barev transparence představuje míru propustnosti světla skrze barvovou vrstvu. Opacita je pak schopnost překrýt jednu barvu jinou barvou. Míru transparence, respektive opacity tiskové barvy, ovlivňuje zejména síla barvové vrstvy, velikost částic, pigmentů a jejich koncentrace. U procesních barev CMYK je kromě černé barvy požadována vysoká míra transparence, aby mohla být splněna podmínka subtraktivního mísení barev. Přesto nejsou tyto barvy ideálně transparentní, což se projevuje určitou změnou výsledného odstínu při změně řazení jednotlivých procesních barev za sebou.

Lesk tiskové barvy

Lesk

 Vyjadřuje schopnost povrchu tělesa odrážet dopadající světelné paprsky.

Dělení lesku:

  1. Kovový – kovový lesk mají kovy a sulfidy (stříbro, zlato, …)
  2. Polokovový – k nalezení na průsvitných materiálech s vysokou odrazivostí (např. wolframid)
  3. Nekovový – nachází se na průhledných a průsvitných materiálech
    • Diamantový lesk (diamant)
    • Skelný lesk
    • Perleťový
    • Matně voskový
    • Matný
    • Hedvábný

K měření lesku se využívá leskoměrů. Jedná se přístroje obsahující světelný zdroj. Světelným zdrojem se osvítí povrch materiálu a přístroj z množství odrazených paprsků sám vyhodnotí výši lesku.  

Lesk tiskové barvy je způsobován hladkostí povrchu barvového filmu po jeho zaschnutí. Je to schopnost tiskové barvy odrážet dopadající světlo. Lesk tiskové barvy ovlivňuje charakter (hladkost) potiskovaného materiálu, míra nasáklivosti povrchu, velikost a tvar pigmentových částic, množství pojiv v tiskové barvě a způsob jeho schnutí, podíl sušidel a další faktory. Lesk je měřitelný tzv. leskoměrem s definovanou geometrií dopadajícího a odraženého světla. Referenční plochu při měření lesku představuje skleněné černá destička, představující 100% lesk. Vykazuje-li měřená plocha lesk pod 6%, nazývá se matná, 6-30% se nazývá polomatná, 30-70% středně lesklá a nad 70% lesklá, respektive vysoce lesklá.

Ostatní vlastnosti tiskových barev

Představují soubor vlastností tiskové barvy na potiskovaném materiálu. Tyto vlastnosti jsou zvláště důležité pro práci tiskaře a posouzení vhodnosti tiskové barvy danému účelu a druhu potiskovaného materiálu. Patří sem zejména rychlost schnutí tiskové barvy, tendence k obtahování a lepení, odolnost vůči otěru, karbonování, chemickým vlivům (zejména alkoholům, rozpouštědlům a alkáliím), tukům a senzorické vlastnosti tiskové barvy (zejména zápach).

Procesní škálové, barvotiskové, výtažkové tiskové barvy

Jde o o barvy CMYK. Jednotlivé odstíny těchto tiskových barev jsou mezinárodně standardizované a umožňují subtraktivní mísení. Kolorimetrické hodnoty procesních barev CMYK podle CIE Lab* jsou následující:

Barva žlutá, síla barvové vrstvy 0,7 – 1,1 μm: L* 91,01, a* - 5,11, b* 94,96

Barva purpurová, síla barvové vrstvy 0,7 – 1,1 μm: L* 49,98, a* 75,98, b* - 2,97

Barva azurová, síla barvové vrstvy 0,7 – 1,1 μm: L* 56,98, a* -39,23, b* - 45,99

Barva černá, síla barvové vrstvy 0,9 – 1,3 μm: L* 18,01, a* 0,72, b* - 0,52

Řada škálových tiskových barev obsahuje barvu žlutou (yellow), purpurovou (magenta), azurovou (cyan) a černou (black, key). Pro vznik subtraktivního efektu je důležité, aby jednotlivé pestré barvy (mimo černou) byly transparentní. Udává se, že barevným modelem CMYK lze vytvořit cca 30 – 50 tisíc barevných odstínů, které nahrazují v procesu tisku reálné barvy. V některých případech je žádoucí rozšířit barevný gamut CMYK a získat tak ještě více barevných odstínů. To se může řešit dvojím způsobem; buď použitím další přímé barvy, nebo dalších barevných separací. Ve druhém případě hovoříme o metodách hifi color, kam patří metody barevných separací založených na více než čtyřech barvách. Hlavním představitelem takové metody je Pantone Hexachrome, obsahující kromě barev CMYK výtažek pro barvu zelenou a oranžovou. Na podobném principu je založena i další metoda hifi color HP Indichrome, která používá navíc výtažky barev oranžové zelené a fialové. Využívá ji například digitální produkční tiskový systém HP Indigo Press WS 4500.

Systém CMYK se sice používá celosvětově, avšak barevné standardy jsou poněkud odlišné (liší se žlutá barva, škála je „chladnější“ nebo „teplejší“). Tyto normované standardy definuje norma ISO 2846-1. V evropském měřítku se používá tzv. Euroškála (Eurostandard), dalšími používanými standardy jsou například SWOP (Specification fo Web Offset Printing) a SNAP (Specification for Non-Heatset Advertising Printing), DIC a TOYO. Pro měření jednotlivých standardů je třeba rozlišovat u měřících přístrojů tzv. spektrální status. Pro evropskou škálu je to status E, pro USA status T, pro fotografii status A. Prakticky všichni výrobci tiskových barev rozlišují u svých výrobků vhodnost pro jednotlivé tiskové techniky, potiskované materiály a další vlastnosti. Pro ofset se rozlišují dále tiskové barvy pro archový tisk a kotoučový tisk. Je zde patrný rozdíl zejména ve viskozitě a ve způsobu schnutí. Pro archový tisk se dále většinou rozlišují tiskové barvy pro leskle natírané papíry a matně natírané papíry. Obecně platí, že méně problémů přináší potisk leskle natíraných papírů a kartonů. V řadě barev CMYK bývají k dispozici většinou dva druhy černé barvy, jedna z nich jako lakovatelná. V praxi by měla platit zásada používat procesní barvy jednoho výrobce včetně pomocných chemických přípravků.

Recepturování přímých barev

V některých případech je potřeba přesně dodržet vzorový odstín přímé barvy. Ruční míchání hledaného barevného odstínu podle vzorku je sice možné, ale nepřesné a neekonomické. Není-li to barva obsažená v systému Pantone, ani v dalších běžných mísících systémech, musí se vzor barvy analyzovat pomocí spektrálního fotometru. Výsledkem tohoto měření je obvykle definice barvy v trojrozměrném prostoru CIE L*a*b*. Pro všechny tiskové techniky je možné vypočítat přesnou barevnou recepturu za použití speciálního recepturovacího software. Základem úspěšné práce s takovým software je vytvoření co nejbohatší knihovny základních barev, která obsahuje všechny dostupné přímé standardizované barvy (CMYK, Pantone a jednotlivé odstíny ředěné transparentní bělobou). Pak je program připraven k vlastnímu recepturování. Požadovaný odstín se změří spektrálním fotometrem a naměřené hodnoty se zadají jako standard (úkol pro výpočet receptury). Software pak hledá kombinatorickým výpočtem všechny vhodné receptury ze základní palety barev. Berou se do úvahy i takové požadavky, jako maximální povolená odchylka ΔE, metamerní index, počet barvových komponent, množství barvy, cena barvy a úprava receptury podle barvy tiskové podložky. Lze vytvořit knihovnu potiskovaných materiálů a v případě použití konkrétního typu podložky ihned upravit recepturu. Receptury mohou být vypočítány nejen ze základní palety barev, ale také je možné využít pro stanovení nového receptu zbytky barev již dříve namíchaných a nespotřebovaných odstínů. Velmi praktická je také tzv. opravná funkce, kdy namíchaná barva podle receptury překračuje povolenou barevnou odchylku. V tomto případě lze dopočítat opravnou recepturu, tedy barvu, kterou tiskař přidá k již namíchanému odstínu pro dosažení optimálního barevného tónu v rámci povolené barevné odchylky. K pořizování kalibrační databáze slouží například program X-Rite InkMaster. Programem X-Rite QuickInk pak lze na základě kalibrační databáze recepturovat hledanou barvu. Součástí obou programů je program X-Rite ColorMail pro přenos barvových dat prostřednictvím Internetu. K vizuálnímu posouzení barvy podle receptury je tzv. pozorovací box (koloristická skříň) s volitelnou kvalitou osvětlení, většinou D50, D65, D75, UV a A (domácí osvětlení), případně i s dalšími světelnými zdroji. Tyto boxy slouží k vizuálnímu porovnávání barevných vzorků a k posouzení barevné metamerie (změny vzhledu barvy při rozdílném typu osvětlení). Důležitým faktorem, který v praxi často rozhoduje o použitelnosti vypočítané receptury, je barevná metamerie. Metamerie je jev, kdy se dva stejné odstíny barvy, míchané z odlišných komponent, jeví pod různým typem světla rozdílně. Metamerie se proto posuzuje vizuálně, pomocí koloristické skříně, kam se umístí oba vzorky namíchané barvy a při změnách normovaného osvětlení se sleduje jejich sklon k metamerii. Vybrán je vzorek, u kterého není rozdíl v barevnosti žádný nebo je minimální.

Shrnutí

Tiskové barvy jsou svým složením a reologickými vlastnostmi přizpůsobené jednotlivým tiskovým technikám. Důležitou složkou jsou i jejich optické vlastnosti, lesk, opacita, velikost pigmentových částic, kryvost, světlostálost, přilnavost k potiskovanému materiálu, způsob zasychání, odolnost proti otěru a v poslední době i jejich ekologická nezávadnost z hlediska využití například v obalářském průmyslu i z hlediska trvale udržitelného rozvoje. Podle použití dělíme tiskové barvy na procesní – CMYK a přímé – Pantone a HKS. Barvy CMYK se používají v rámci plnobarevného tisku tzv.  barvotisku a přímé barvy slouží k reprodukci barevných tónů mimo rozsah barvového prostoru CMYK. Ke kontrole barevné věrnosti požívaných odstínů se využívají boxy s normalizovaným osvětlením a měřící přístroje – denzitometry, spektrofotometry a kolorimetry.

Kontrolní otázky

  • Vyjmenujete klasické tiskové techniky a pokuste se popsat, jaká tisková barva je z hlediska viskozity pro každou z nich nejvhodnější.

  • Vyjmenujte alespoň pět vlastností tiskové barvy.

  • Co je to metametrie? Vysvětlete.

  • Vyjmenujete procesní barvy a popište jejich využití v tiskových technikách.

  • Které tiskové barvy používá systém Hexachrome?

  • Vysvětlete pojem světlostálost a popište vztah mezi jejími stupni.

  • Jakou světlostálost bude mít výsledná barva získaná smícháním WS 8 a WS 4?

Zdroje

Použitá literatura

  • KAPLANOVÁ, Marie. Moderní polygrafie. Praha: Svaz polygrafických podnikatelů, 2010, 391 s. ISBN 978-80-254-4230-2.
  • BARTOŇ, Jaroslav.: Úvod do technologie ofsetu. V Praze: Nakladatelství grafické školy, 2003, 309 s. ISBN 80-902-9786-2.

Obrázky

Obrázek

Obr. 3: Kovový lesk - zlato

Obrázek

Obr. 4: Polokovový lesk - wolframit

Obrázek

Obr. 5: Diamantový lesk - diamant

Obrázek

Obr. 6: Skelný lesk - křemen

Obrázek

Obr. 7: Perleťový lesk - živec

Obrázek

Obr. 8: Matně voskový lesk - opál

Obrázek

Obr. 9: Matný lesk - hematit

Obrázek

Obr. 10: Hedvábný lesk - azbest

Obrázek

Obr. 11: Ukázka nízké světlostálosti barvy projevující se blednutím - změnou barevného tónu

Rozšiřující pojmy
Vlněná škála k urení světlostálosti Stupeň světlostálosti barvy se určuje osmistupňovou tzv. vlněnou škálou BWS (Blue Wool Scale) v polygrafii zančeno jako WS v různých odstínech modré, přičemž st... Zobrazit více