Struktura

Ruční kování

Ruční kování

Anotace oblasti

Zpracování kovů ručním kováním za tepla i za studena patřilo od pradávna k důležitým řemeslným činnostem, které měly přímý vliv na rozvoj společnosti.

obrazek

Obr. 1: Antický kovář

Nástup železa, ale hlavně objev jeho zkujňovacího procesu, přinesl do praktické činnosti lidí výrazný posun. Nový materiál, tzv. ocel, překonával dřívější známé kovy a slitiny vyšší pevností a tvrdostí. Díky dobré tvárnosti bylo možné některé operace provádět i za studena. Došlo k výraznému posunu všech parametrů nářadí a nástrojů, využitím tepelného zušlechtění oceli.

obrazek

Obr. 2: Kováři v r. 1568

Lidé se postupně naučili vyrábět z oceli celou škálu výrobků a tato škála se dále rozrůstala. Hlavní operací při výrobě železných výrobků bylo tvarování v ohřátém stavu na teplotu asi 1 000 až 1 250 °C pomocí ručního kladiva a kovadliny.

Kovadlina:

http://www.youtube.com/watch?v=YtYRvKtX7dw

Umění, zkušenosti a cit kovářů pro materiál tak vedly k jejich společenskému uznání.

 

 

Velikost vyráběných předmětů byla vždy omezena možnostmi ohřevu (velikost výhně) a spolehlivého udržení polohy polotovaru při vlastním tváření. To platí i v dnešní době, čili hmotnostní limit výrobku při ručním kování leží na hranici cca 5 až 7 kg.

 

obrazek

Obr. 3: Historické kresby kovářských dílen

Potřeba větších výrobků potom logicky vedla k zavedení ohřívacích pecí a strojního kováníbuchary, kovací lisy.

obrazek

Obr. 4: Středověký kovář

A co je ocel? Ocel je slitina železa (Fe), uhlíku (C) a dalších legujících prvků, která obsahuje méně než 2 % uhlíku.

Dílčí lekce

Zdroje

  • SEMERÁK, Gustav a Karel BOHMANN. Umělecké kovářství a zámečnictví. Druhé, doplněné vydání. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1979, 255 s. ISBN 04-709-79.

Videa a obrázky

 

Logolink