Struktura

Cín, olovo

Cín, stannum, 50Sn

Cín se vyrábí z minerálu kassiteritu (cínovec) SnO2 redukcí koksem:

SnO2 + 2 C → Sn + 2 CO

Vlastnosti

Tvoří tři alotropické modifikace: šedý cín, bílý cín, křehký cín.

Bílý cín je stříbrolesklý, měkký kov, tažný až na tenký drát. Je kujný, válcovatelný do tenké fólie – staniol. Není jedovatý. Je snadno tavitelný, odolný proti působení vzduchu, na kterém se pokrývá vrstvou SnO2, který ho chrání proti korozi, čímž ale ztrácí lesk. Cín je odolný proti působení vody, zředěných kyselin a hydroxidů. Reaguje s kyselinami i hydroxidy – má amfoterní charakter:

Sn  + 2 HCl →  H2  + SnCl2 

Sn  +  2 NaOH  + 4 H2O →  Na2[Sn(OH)6]  + 2  H2

Reakcí s kyslíkem vzniká oxid cíničitý:

Sn + O2 → SnO2

Šedý cín vzniká při dlouhodobém skladování bílého cínu při teplotách nižších než 13,2°C. Cín se rozpadá na šedý prášek („cínový mor“).

Použití

Cín se používá k pocínování železných plechů, jako plech na konzervy, k výrobě staniolu nebo k výrobě slitin: bronz (Sn + Cu), pájka (Sn + Pb), liteřina (Sn + Pb + Sb), ložiskové kovy (Sn + Pb + Sb + Cu).

Sloučeniny cínu

Cíničité sloučeniny jsou stálejší než cínaté, které se snadno oxidují na cíničité, proto jsou cínaté sloučeniny redukční činidla. Cíničité sloučeniny jsou oxidační činidla.

Oxid cíničitý SnO2 je bílý, používá se k výrobě cínu a mléčného skla, bílých smaltů a glazur.

Sulfid cínatý SnS je hnědý, sulfid cíničitý SnS2 tvoří zlatožluté krystalky, které se používají jako barva na „pozlacování“, např. jmelí.

Olovo, plumbum, 82Pb

Olovo se získává z galenitu (leštěnec olověný) PbS pražením a redukcí:

2 PbS + 3 O2 → 2 PbO + 2 SO2

PbO + C → Pb + CO

Vlastnosti

Je to stříbrošedý měkký kov, dá se krájet nožem, není moc tažný. Je ale kujné a lze ho válcovat na plechy. Je lehce tavitelné, málo pevné a dá se dobře tvarovat. Špatně vede teplo a elektrický proud, pohlcuje rentgenové a radioaktivní záření. Na vzduchu se pokrývá vrstvou PbO, který se mění na PbCO3, tím se chrání před další oxidací. Reaguje s kyselinou dusičnou a octovou za vzniku ve vodě rozpustných solí dusičnanu olovnatého a octanu olovnatého. Nereaguje s kyselinou chlorovodíkovou a sírovou, vytváří se na něm ochranná vrstva. Olovo a jeho rozpustné sloučeniny jsou velmi jedovaté.

Použití

Olovo se používá jako jádro střel, k výrobě broků, na pláště kabelů a do olověných akumulátorů.

Při vybíjení olověného akumulátoru probíhá reakce:

Pb + PbO2 + 2 H2SO4 → 2 PbSO4 + 2 H2O

Olověné desky slouží jako ochrana proti záření v protiatomových krytech nebo ve zdravotnictví. Od dob starých Římanů až do konce první poloviny 20. století se z olova vyráběly vodovodní a kanalizační trubky. Olovo obsahuje řada slitin: pájka (Sn + Pb), liteřina (Sn + Pb + Sb), ložiskové kovy (Sn + Pb + Sb + Cu).

Sloučeniny olova

Olovnaté sloučeniny jsou stálejší než olovičité.

Oxid olovnatý PbO je podle výroby žlutý nebo červený a používá se k výrobě olovnatého skla (českého křišťálu).

Oxid olovičitý PbO2 má hnědou barvu. Jako oxidační činidlo se používá do hlaviček zápalek a do akumulátorů.

Oxid olovnato-olovičitý (minium, suřík) Pb3O4  (2PbO ∙ PbO2) je červený a používá se do červené základní nátěrové barvy proti korozi.

Žlutý chroman olovnatý PbCrO4 má využití jako malířská barva – chromová žluť.

Zásaditý uhličitan olovnatý (PbCO3)2 Pb(OH)2 je bílý a jako olovnatá běloba má největší krycí schopnost, ale účinkem sirovodíku na vzduchu černá, což má za následek tmavnutí obrazů.

Octan olovnatý (CH3COO)2Pb je dobře rozpustný ve vodě. Má sladkou chuť, proto se označuje jako „olovnatý cukr“. Ale pozor – je jedovatý! Používá se k výrobě fermeží.

Olovnaté barvy jsou jedovaté, ale po zaschnutí už nátěr není škodlivý.

 

Zdroje

  • BÁRTA, Milan. Chemické prvky kolem nás. 1. vydání. Brno: Edika, 2012. 112s. ISBN 978-80-266-0097-8.
  • BENEŠOVÁ, Marika a Hana SATRANOVÁ. Odmaturuj z chemie. 1.vydání. Brno: Didaktis, 2002. 208 s. ISBN 80-86285-56-1.
  • DVOŘÁČKOVÁ, Svatava. Rychlokurz chemie. 1. vydání. Olomouc: Rubico, 2000. 238 s. ISBN 80-85839-42-3.
  • FLEMR, Vratislav a Bohuslav DUŠEK. Chemie I/Obecná a anorganická. 1. vydání. Praha: SPN, 2001. 120 s. ISBN 80-7235-147-8.
  • KOTLÍK, Bohumír a Květoslava RŮŽIČKOVÁ. Chemie I v kostce. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Fragment, 1996. 120 stran. ISBN 80-7200-056-X.
  • ŠRÁMEK, Vratislav a Ludvík KOSINA. Obecná a anorganická chemie. 1. vydání. Olomouc: FIN, 1996. 262 stran. ISBN 80-7182-003-2.

Obrázky

Obrázek

Content sn

Obr. 1: Cín

Obrázek

Content 800px cassiterite   blue tier tinfield  tasmania  australia

Obr. 2: Cínovec (kassiterit)

Obrázek

Content olovo

Obr. 3: Olovo

Obrázek

Content 777px galenit 4

Obr. 4: Galenit

Zajímavost

Když o prázdninách navštívíte Krušné hory, zjistíte, že české a přilehlé saské doly promluvily výrazně do historie cínu. Za obcí Krupka se nachází nejbohatší cínová žíla ve střední Evropě. V Krušných horách je i muzeum cínu v městečku Horní Blatná.

Čti také

„Olovo se o Vánocích lije do vody.“ Lití olova patří mezi tradiční vánoční zvyky. Olovo má nízkou teplotu tání (327 ˚C) a lze snadno roztavit i nad plamenem svíčky. Po nalití do vody vytváří různé útvary, z nichž se věští budoucnost.

Víte, že olovo je jedním z mála prvků, kterého na Zemi přirozeně přibývá? Je totiž na konci rozpadových řad radioaktivních prvků.

Video

This div will be replaced by the JW Player.

Lití olova

Video

This div will be replaced by the JW Player.

Zlatý déšť

Laboratorní cvičení

Logolink