Struktura

Houby jako bioindikátory

Organizmy se specifickými nároky na podmínky prostředí a s úzkou valencí vůči nim mohou být živými ukazateli (bioindikátory) podmínek prostředí vývoje biotopu a funkce určitého organizmu (společenstva) v něm. K bioindikaci samozřejmě poslouží celé společenstvo se svými vazbami na prostředí včetně biotických faktorů.

Významnou a problematickou se pak jeví úloha jednotlivých izolovaných druhů jako tzv. bioindikátorů. Druh sám o sobě může jen těžko existovat bez vztahů k ostatním druhům či organizmům. Nemůže ani pokrýt všechny vztahy a interakce. V případě hub nebo lišejníků jde o pevnou vazbu na určitou, malou část biocenózy (nepohybují se) a mohou být bioindikátorem poměrů určitého mikrostanoviště. K bioindikaci samozřejmě poslouží celé společenstvo se svými vazbami na prostředí včetně biotických faktorů.

Příklady organizmů – bioindikátorů

 

Nejznámějšími a často používanými indikátory čistého i znečištěného prostředí jsou lišejníky jak z úzkou tak širokou valencí vůči nejrůznějším složkám prostředí (např. obsah oxidů síry v ovzduší). Rovněž houby jsou využitelné jako bioindikátory např. pH či jiné charakteristiky stanoviště včetně extrémů jako je výskyt těžkých kovů či hromadění radionuklidů.

Lišejníky

Určité druhy lišejníků jsou velmi citlivé vůči znečištění prostředí, jsou zejména citlivé na oxidy dusíku a síry, na těžké kovy, které se v lišejníkových stélkách kumulují. V důsledku působení uvedených látek znečišťujících životní prostředí a stélky lišejníků hnědnou a postupně odumírají.

Příkladem velmi citlivých lišejníků s úzkým rozsahem tolerance vůči znečištění prostředí jsou různé druhy provazovek (Usnea sp.). Naopak příkladem lišejníku tolerantního vůči imisím je misnička práškovitá (Lecanora conizeaoides). Tento korovitý lišejník najdeme nejčastěji na borce stromů. V současné době patří tento lišejník k druhům invazním, které se rychle a téměř nekontrolovatelně šíří.

Nejznámějšími druhy lišejníků:

Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes) 

Obr. 1: Terčovka bublinatá

 

Pukléřka islandská (Cetraria islandica)

Obr. 2: Pukléřka islandská

 

Dutohlávka sobí (Cladonia rangiferina)

Obr. 3: Dutohlávka sobí

 

Misnička práškovitá (Lecanora conizeaoides)

Obr. 4: Misnička práškovitá

 

Větvičník slívový (Evernia prunastri)

Obr. 5: Větvičník slívový

 

Terčník zední (Xanthoria parietina)

Obr. 6: Terčník zední

 

Provazovka chlupatá (Usnea hirta)

Obr. 7: Provazovka

 

Hávnatka (Peltigera)

Obr. 8: Hávnatka

 

Lišejník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum)

Obr. 9: Lišejník zeměpisný

 

 

Příklady hub jako bioindikátorů:

Hřib hnědý – indikace nízkého pH

obrazekObr. 10: Hřib hnědý

 

Hřib smrkový – indikace optimálních půdních podmínek a rozvinuté mykorhizy. / Mykorhizní houby – indikace přítomnosti určitého druhu dřeviny/.

Obr. 11: Hřib smrkový


 

Svraštělka javorová bioindikátor čistoty ovzduší – napadá javory jen v oblastech s čistým ovzduším.

obrazekObr. 12: Svraštělka javorová

 

 

Zdroje

  • ANTONÍN, Vladimír; BIEBEROVÁ, Zuzana. Chráněné houby ČR. Praha: Ministerstvo ŽP ČR, 1995. 88 s. ISBN 80-85368-77-3. S. 5-7.

  • HOLEC J. & BERAN M. [eds.] (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. – Příroda, Praha, 24: 1–282

  • SMOTLACHA, Miloslav. Atlas tržních a jedovatých hub. Třetí upravené. vyd. Praha: SZN, 1989. 269 s.

  • SKALKA, M. (2004): Lišejníky jako bioindikátory, Živa 3/2004, str. 107-108

  • http://www.mzp.cz/cz/invazni_druhy

  • https://web.natur.cuni.cz/cvsm/cervsezn.htm#tabul


Obrázky:

Obrázek

Content 1.te ovka bublinat

Obr. 13: Terčovka bublinatá ( Hypogymnia physodes)

Obrázek

Content 2.dutohlavka

Obr. 14: Nápadně červenou barvu plodnic některých dutohlávek (Cladonia) způsobuje kyselina rodokladonová. Asi nejběžnějším červenoplodým druhem je dutohlávka vyzáblá (C. macilenta).

Obrázek

Content v tvi n k sl vov 01

Obr. 15: Větvičník slívový ( Evernia prunastri)

Obrázek

Content provazovka101

Obr. 16: Provazovka chlupatá

Obrázek

Content 3.havnatka obetkana

Obr. 17: Hávnatka

Obrázek

Content misni ka pr  kovit  22

Obr. 18: Misnička práškovitá

Doplňující učivo

Invazní druhy

Za nepůvodní druhy rostlin a živočichů jsou označovány (viz např. §5 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) druhy, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu – tedy Evropy či ČR, ale v některých případech se také může jednat o druhy nepůvodní pouze v určité části našeho území (např. druhy hercynských pohoří, Šumavy aj. mohou být nepůvodní v Karpatech).

Rozšiřování nepůvodních druhů představuje riziko z hlediska zachování biologické rozmanitosti jak na úrovni druhů (nebezpečí křížení a ztráty genetické variability, konkurence), tak na úrovni celých společenstev a to zejména v případech, kdy nepůvodní druh má schopnosti, které jej z různých důvodů zvýhodňují oproti druhům původním a začne se intenzivně rozšiřovat –takový druh pak bývá označován jako invazní.

Invazní druh je tedy druh na daném území nepůvodní, člověkem zavlečený, který se zde nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že rozvrací celá společenstva či ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů, ne jen těch s podobnou nikou. Šíření invazních druhů může mít rovněž ekonomické, sociální nebo zdravotní dopady – omezení možnosti obhospodařování pozemků nebo zvýšení nákladů, znehodnocení rekreačního potenciálu území nebo šíření alergenů. Mezi invazní druhy je možno počítat i mikroorganizmy způsobující choroby, nicméně tato oblast se často vyděluje jako speciální samostatný problém.

Mezi nejznámější invazní druhy u nás patří bolševník velkolepý, křídlatky, netýkavka žlaznatá a z živočichů pak norek americký (mink), nepůvodní druhy raků aj.

http://www.mzp.cz/cz/invazni_druhy 

Doplňující učivo

Ochrana hub

Ochrana hub v České republice je v současnosti zajištěna zákonem 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny a vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/92 Sb.

Ochrana hub je v České republice realizována dvojím způsobem. Jednak celoplošně pro konkrétní druhy (resp. taxony – viz kapitola níže) a jednak lokálně v rámci chráněných území. Zákon o ochraně přírody rozumí termínem „rostlina“ i houby se všemi podzemními i nadzemními částmi (§3 (1) c)).

Důvody ochrany hub

  1. Změna přírodního prostředí
  2. Ubývání vhodných lokalit – hospodářské zásahy
  3. Nevhodný lesnický management
  4. Změna druhové skladby porostů
  5. Odstraňování tlejícího dřeva
  6. Eutrofizace
  7. Extenzivní houbaření (problém hřibovitých a jiných intenzivně sbíraných hub)

Ochrana hub v ČR

  • Zákon o ochraně přírody a krajiny č. 395/1992, provádějící ustanovení zákona č. 114/1992.
  • Základem ochrany zvláště chráněných druhů hub je komplexní ochrana stanovišť a bezprostředního okolí
  •  §49, odst. 1 – zvláště chráněné rostliny (včetně hub) jsou chráněny ve všech svých podzemních i nadzemních částech a ve všech vývojových stádiích; chráněn je rovněž jejich biotop. Je zakázáno tyto rostliny sbírat, trhat, vykopávat, poškozovat, ničit nebo jinak rušit ve vývoji.
  • Zvláště chráněných je 46 druhů hub.

Sankce:

Pokuta: až 50000 Kč pro fyzickou osobu, zabavení plodnic až 1000000Kč pro právnickou osobu.

Důsledek zákona:

Ochrana biotopů, vyhlašování chráněných území

Červený seznam hub (makromycetů) ČR 2006

Ochrana hub v EU

  • návrh zařazení 33 druhů hub k Příloze I Bernské konvence (Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť) – ČR dodala údaje v r. 2004
  • dosud nebylo schváleno
  • většina členských zemí má vlastní „červený seznam"

http://www.ochranaprirody.cz/res/data/109/014978.pdf?seek=1


Literatura:

HOLEC J. & BERAN M. [eds.] (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. – Příroda, Praha, 24: 1–282

Autor: Vladimír Antonín V., Bieberová Z. (1995): Chráněné houby ČR, ISBN: 80-85368-77-3, Počet stránek: 88

  •  
Logolink